Kohopak by to napadlo. Tak rozdílná místa jako je sever a jih Etiopie se hned tak nevidí. Přesným středem, který odměruje sever s jihem je Addis Ababa. Dělíci místo samo o sobě skvěle navazuje na nemastný neslaný sever Etiopie. Pod se pro změnu nachází přesný opak severu a neutrálního středu. Dobrodružný jih. Každý kilometr je to citelnější a silnější. Vrcholu to dosahuje v městečku Omorate v údolí Omo u hranic se Sudánem a Keňou.

Sever, střed, jih

Střed - Neutrální zóna ničeho Addis Ababa. Samo hlavní město je totiž směsicí betonu, prachu a ničeho. Při vší úctě k obyvatelům města, architektům, urbanistům a lidem, kteří se podílejí na stavbě města, musím říct, že si nepamatuji ani jedinou ulici která by mi přišla alespoň nějakou maličkostí zajímavá. Mluvím o centru i o periferiích kde je to snad ještě horší. Na okrajích jsou buďto ghetta pro bohaté obyvatele etiopské metropole, nebo těžko definovatelné směsice obydlí chudších obyvatel. Nejsou to ovšem klasické slumy.

Sever - Nad Addis leží sever Etiopie který chce od samostatného cestovatele, který se rozhodne navštívit místní lokace spoustu sebezapření, ústupků a především trpělivosti. Noční shánění lístků na autobusy, smlouvání o cenách, pochopení místní logiky. To vše je jak z jiného světa a člověku nepomůže nic na co byl zvyklý z jiných zemí. Jedině protloukání se tím vším dá tu možnost pochopit... I když s čistým svědomím mohu říct. Po čtyřech týdnech v Etiopii jsem pochopil opravdu málo.

Jih - Jakmile se cesty stočí na jih mnoho se toho změní. Krajina, nálady lidí, kteří mi zde připadali vitálnější, možná o trochu přívětivější. Celkově s každým ujetým kilometrem se začne cesta stávat dobrodružnější. Naše cesta ze Sodo do Arba Minch od brzkého odpoledne do temné noci byla velikých úvodem toho, co nás čeká níže a dodnes na ni vzpomínám. V dobrém i zlém.

Neskutečné hádky o cenu jízdného, které provázely celou cestu neumí ani horkokrevní Italové. Zastávka na policejní stanici s dalším vášnivým verbálním projevem desítek černochů z autobusu, ke kterému se seběhla celá místní vesnice. Obrovské zdržení, díky nemuž jsme jeli velkou část cesty za tmy způsobilo opravdu milé zažitky s opilými černochy podél jezera Chamo. Jakmile zjistili, že sedí v autobusu dva běloši začali bušit pěstmi do skel a plechu. Jaká síla nám v tu dobu pomohla nevím, ale děkuji jí. Dva opilí občané Etiopie oblažovali společenstvo autobusu na jíném místě po určitou dobu než se jich podařilo zbavit.

Řidič vynervovaný hádkami o výši jízdného, zpožděním a opilci, jel tak rychle, až mi chvílemi připadalo, že mi za chvíli už nic připadat nebude. Zmiňovat se o nemožnosti nalézt ubytování v nočním Arba Minch, o tom, že je město rozdělené na dvě části z nichž jedna leží na kopci a je mezi nimi několik kilometrů ničeho a naší cestě do tohoto kopce nemá snad ani smysl. Dodnes vzpomínám na dobrého člověka jedoucího s prázdným autobusem. Naložil nás, vozil nás doslova po všech hotelech Arba Minch a nechtěl za svojí dobrotu ani ň. V Etiopii věc opravdu nevídaná. Nakonec jsme skončili na terase hotelu, kde jsme přespali ve spacáku. Ráno jsme byli seštípaní na obličeji od komárů tak, že jsme vypadali jako kedlubny. Těchto dobrotivých lidí jsme potkali po čtyřech týdnech pouze několik. Všechny si pamatuji. Díky jim.

1: Člověk z autobusu nám nabídl ubytování v jeho obydlí.
2: Řidič prázdného autobusu nás vozil po celém Arba Minch a hledal nám v noci hotel.
3: Sympatický mladý muž se kterým jsme jeli do Konsa a který se nás nesnažil, jako snad jediný, primárně okrást. O nějakou dobu později, při cestě zpět z údolí Omo, nám pomáhal dostat se do autobusu v Arba Minch.
4: Policista, kterému se díky jeho postavení a respektu u místních obyvatel podařilo najít dvě místa v autobuse z Arba Minch směrem do Shashemenu. Neskutečné davy lidí totiž okupovaly autobusové nádraží a pro cestující byly vypracované dlouhé seznamy, ze kterých se lidé namátkou vyvolávali. Nemusím asi připomínat, jak složité je napsat se na seznam v amharštině a protlačit se skrze davy domorodců.

Poměrně zajímavé je, že všichni výše zmínění jsou z Arba Minch.

Etiopie dle všeho není zemí kam by člověk jel za odpočinkem. Je zemí tvrdé reality, která dopadne na každého cestovatele ať už chce, nebo ne. Jediné co člověku zbývá je naučit se s tím žít.

Dobrodružné údolí Omo na jihu Etiopie

Několik střípků z mnoha je v textu výše. Etiopie se jako při prásknutí biče dokáže najednou otočit a ukázat svojí druhou tvář v údolí Omo. Neznamená to ale fungující dopravu, poctivost nebo snad klid od všech nástrah Afriky. Znamená to přesný opak. Ještě tvrdší podmínky, kde už nestačí skousnout vše co přinese cestování. Údolí Omo dokáže vykouzlit i přes tisíc a jednu mou výhradu atmosféru neuvěřitelného dobrodružství. Hodně záleží co je člověk ochoten podstoupit a jak na situaci nahlíží. To špatné na údolí Omo jsou na několika hlavních, prachem pokrytých cestách, jeepy se západními turisty usmívajících se v plechovo skleněném akvárku. Vždy přijedou na několik předem určených míst, kde vylezou, vyfotí co jim přijde pod ruku a zase zmizí jak pára nad hrncem. Naproti tomuto povrchnímu "průzkumu" údolí Omo nabízí mnoho pro cestovatele neomezeného penězi, časem a strachem z okolí.

Osamoceni uprostřed údolí Omo

Dva týdny pobytu stačí stěží na základní pochopení a průzkum. Teprve když člověk odjede tak zjistí, kolik by toho ještě mohl vidět. Jak mne celá Etiopie neláká vrátit se, údolí Omo ano. Například nacházet jednu z mnoha tajných stezek, které využívají kmeny na přemisťování se z jejich území na trhy do měst. Na trzích prodávají vlastní výpěstky aj. Na těchto stezkách a pěšinách, krytých trnitými akáciemi poskytujících tolik potřebný stín před neskutečně pálícím sluncem, jdou společně ženy a muži v malých skupinkách. Každý nese část společného nákladu. Ženy med ve vydlabaných sušených tykvích, muži třeba kozla přivázaného vzhůru nohama na pevném klacku. Z žen je cítit občas překvapení, bázeň i zvědavost s úsměvy schovávajícími se za rukou, kterou si zakrývají obličeje. Muži jsou sebevědomí, v očích jim svítí hrdost, která v celém zbytku Etiopie bohužel dost chybí. Rádi se zdrží, aby se s námi pozdravili a vzájemně si potřásli rukou. Pozdrav selam a pevný stisk ruky... Zajímavé jim přisly mé vousy na které se někteří nemohli vynadívat a opakovaně si na ně šahali.

Město, městečko, prostě základna Omorate a vzdušné víry

Trhy se konají v údolí Omo jednou až dvakrát týdně v těch několika městech, které udolí Omo má. Slovo města není ale ten správný termín. Snad městečka a v případě Omorate u hranic se Sudánem a Keňou ani to. Vyjma policejní stanice je takřka vše - tzn. pár desítek baráčků jen z klacků. To bych ale Omorate křivdil. Město jako takové jednoznačně vzbuzuje emoce ať už jsou jaké chtějí. U mě jsou kladné. Desítky metrů vysoké větrné víry se prohánějí přes poledne zdejší krajinou, je to jediné město kde je přístupná řeka Omo, příslušníci kmene Dhasanitch (Dhasanech, Dasanič) jsou bezesporu velice zajímaví (stejně jako jiné kmeny) a možnost výprav do okolí je veliká. Třeba k severnímu konci jezera Langano. To už musí člověk ale složitě na vlastní pěst.

Trasa naší cesty po Etiopii a údolí Omo - (po kliknutí se zobrazí velká verze)

Pokud máte chuť podívat se na Fotografie z Etiopie a údolí Omo, jste zváni. Přejeme vám příjemné prohlížení.
Můžete se také podívat na naši kompletní cestovatelskou galerii a pokud se Vám některý ze snímků zalíbí, můžete si jej od nás objednat v plné velikosti. Nabízíme také vysoce kvalitní tisk FineArt...
Vaše otázky, zkušenosti, nebo jen chuť si popovídat ohledně cestování po Etiopii, vše je rozhodně vítáno. Můžete psát do diskuse nebo na níže uvedené emaily. Pokud máte nějakou věcnou připomínku, nebo upřesnění, ozvěte se mi, ať mohu případně vaše informace zahrnout do textu s vaším jménem. Těšíme se...

Autoři:

Michal Houska - michal@exotickecestovani.cz, ICQ: 437966532
Kateřina Hrabětová - katka@exotickecestovani.cz